MYŠLENKY

JAK JSEM SI NALOMILA OBRATEL A ZLEPŠILO MI TO ŽIVOT

Jak tak přepisuji ty staré články, nalezla jsem jeden z roku 2016. Byl o našem lyžáku, na který jsme jezdívali každý rok na střední. Milovala jsem to a miluji pročítat ty staré řádky o tom, co jsme tam dělali a jaká to byla švanda. Přesto jsem se rozhodla, že se v čase trošku vrátím a přiblížím vám, co se to tenkrát stalo a jak mi to obrátilo život vzhůru nohama.

Psal se tedy březen 2016. Byla jsem ve druháku a lyžáky jsem milovala, neskutečně jsem se těšila až si budu moc zajezdit na snowboardu na pořádný sjezdovce. Snowboard jsem si zamilovala už X let zpátky a nikdy mě to nepustilo. Cítím se jinak, když na něm jedu… když křupe čerstvě urolbovaný sníh a prašan létá vzduchem, slunce svítí, nic mě netrápí a život jako by se zastavil. To všechno přetrvává do dnes.

Avšak odjakživa jsem měla skoliosu. Jako malá jsem rychle vyrostla (což se tedy moc neprojevilo ) a tak mi zakázali většinu mých oblíbených sportů (tenkrát jsem skákala do dálky a byla jsem fakt dobrá, ale bohužel asi to nebyl můj osud) a mezi nimi jsem měla později samozřejmě i omezení na sporty jako je snowboard, skateboard, dlouhý běhy, skákání atd… (stejně jsem dělala všechno, jen tedy s mírou).

Do toho jsem ještě nosila korzet – takovou tu ošklivou plastovou věc, ve které se nedá nic dělat. To jen abyste si představili, že to rozhodně nebyla ta běžná skoliosa, kterou má dnes každý druhý. Trpěla jsem bolestmi a střídaly se časy, kdy se mi páteř narovnala a pak zase zhoršila. Bylo to faaakt děsný, co si budem. Od střední jsem ho přestala nosit a bylo mi mnohem lépe.

A teď se zase vrátím k březnu 2016.
Všechno bylo v naprostém pořádku a jezdili jsme opatrně, jak se patří. Co jsem se však naučila je, že i když jedete sebevíc pomalu a zrovna i s instruktorem, můžete se vysekat takovým způsobem, že to nepochopíte vy ani nikdo jiný…

Klasický zaseknutí hrany v jednu chvilku způsobilo, že jsem letěla po předu na hubu (jak se říká ) a hned na to vzápětí se mi zasekla hrana zadní (což nechápu, jak se stalo) a já ve vteřině spadla přímo na zadek. Páteří mi projela prudká bolest. To už jsem však ležela na zemi a nemohla se ani hnout.

Neměla jsem tušení, co se stalo a ani nikdo jiný neměl zájem to zjišťovat, jelikož po tom co jsem se postavila po 10 minutách na nohy a sjela zbytek sjezdovky dolů, rozhodlo se že mi asi vcelku nic není. Na to jsem pak ležela hodinu na terase venku a snažila se, aby bolest ustala. Zbytek dne jsem už nejezdila.

Vrátili jsme se k večeru do městečka a páteř mě stále nepřestávala bolet. Na noc jsem tedy vyškemrala od vedoucích nějakou mastičku na bolest. Myslím, že to byl ibalgin, ani jsem nevěděla, že to je mastička, ale kydla jsem to na to a šla jsem spát.
Sláva mastičce! 

Ráno jsem se vzbudila a bolest byla tatam. To už jsem i já uznala, že mi tedy nic není a s chutí snowboardila zbytek lyžáku (i když tedy s menšími bolestmi).
Problém nastal, když jsme měli absolvovat cestu z Rakouska domů. Klasicky jsem onemocněla a s každým pšíknutím mi projela páteří taková bolest, že jsem zakřičela a celý autobus se na mě otočil.

Když jsem dorazila domů, vydala jsem se k doktorovi – S TOU NEMOCÍ, nikoliv s páteří. Když mi napsal prášky, jen letmo jsem se mu zmínila, co se stalo a že by se na to měl asi podívat. Učinil tak a s větou „To nic nebude, ale pro jistotu“ mě vyslal na rentgen.

Vyrazila jsem tedy rovnou tam. Tam to netrvalo nějak dlouho a za chvilku jsem již byla po rentgenu a čekala na výsledky. Ty však nedorazili a místo toho přijela sestřička s lehátkem (teď já si říkala „kam proboha jede s tím, a proč to míří ke mně, pane bože…“, která pronesla jen „slečno musíte si lehnout“ (ty pohledy lidí v čekárně.. k nezaplacení!) 
Já na ní koukám, taťka na ní kouká, lidi na ní koukají a nikdo nechápal. Zopakovala tu vtipnou větu znovu a já jí s děsnou rýmou povídám, že si nechci lehnout, když jsem přišla po svých a ještě před dvěmi dny jsem vymetala sjezdovky v Rakousku.

Nic naplat, nakonec mě donutila. Jako největší trapák, jsem si lehla před všemi těmi lidmi na to lehátko a paní mě odvezla přes celou nemocnici na druhou stranu na CéTéčko. Viděla jsem z té cesty jen strop, strop výtahu, strop a zase strop. Nevěděla jsem jestli se mám smát nebo brečet, ale přišlo mi to vážně vtipný. Klidně bych tam došla po svých…

Nejlepší na tom celém byla ta rýma. Při vjezdu do CéTéčka, říká pan doktor „A teď chvilku nedýchejte.“  No problem, brácho …
Načež mě tam pak nutili v čekárně ležet hodinu a půl bez toho, aniž bych se mohla zvednout a vysmrkat.

Po absolvování toho všeho mi tedy nakonec bylo oznámeno, že mám nalomený obratel a že dostanu korzet na další 3 měsíce (byl alespoň o něco lepší, než ten co jsem nosila od mala). Jo a taky, že můžu jen ležet nebo chodit.

První moment byl tedy děsný, ale po pár týdnech jsem si na to zvykla. Filmy, seriály, jídlo a procházky.. no jako boží.. 
Jelikož jsem však menší workoholik, po měsíci jsem to nemohla vydržet a začala vymýšlet, co budu dělat. To se mi poprvé zdál sen o Neobyčejném diáři a vzhledem k pojistce, kterou jsem měla díky úrazu dostat, se zdálo, že by se sen mohl začít stávat skutečností.
Nakonec se tak i stalo a já se vydala na tu dlouhou trať podnikání. Díky spoustě času, který jsem měla během dní, kdy jsem ležela, jsem mohla přemýšlet nad všemi pro a proti, jak to bude vypadat a jestli se to vůbec chytí. Dnes už znáte Neobyčejný diář v podobě vylepšené, ale začínalo to přesně od nuly, tak jako všechno v životě.

Taky ve škole jsem ty 3 měsíce nebyla a vzhledem k tomu, že v ní vážně nic neděláme, tak jsem vše stihla dokončit během týdne, těsně před koncem roku a ještě jsem k tomu měla nejlepší známky za celou dobu. Taky jsem neměla žádné nervy, jelikož naše škola vysává z lidí duše a nechodit tam 3 měsíce bylo to nejlepší, co mojí psychiku v té době mohlo potkat.

Fota z roku 2016

A nakonec se dostávám k tomu nejdůležitějšímu! V září roku 2016 jsem jela na tradiční kontrolu s páteří. Bála jsem se, co se v tom mém zmateném těle odehrálo a čekala jsem všechno možný, ale že se mi páteř zlepšila téměř o 7°, to nečekal nikdo z nás. Dokonce i ten lékař, tomu nechtěl věřit a přeměřoval to několikrát. Díky tomu jsem se taky dostala pod hranici bolesti. Ta je od vybočení páteře 20° a výše, tudíž mě od té doby bolí páteř minimálně a chodím již jen na Dornovu metodu, která mi v tomto ohledu, po roce od nehody, pomohla ještě více.

Tak to byl můj příběh o tom, že všechno špatné je k něčemu dobré. Kdyby se toto všechno neudálo, nevytvářím nyní již 3 ročník Neobyčejného diáře, nemůžu nadále dělat své oblíbené sporty a život by byl asi mnohem stereotypnější, ale ten já jsem nikdy nechtěla.

Vydala jsem se na tuhle dobrodružnou cestu a dnes, i když je to občas hodně náročné, děkuji za všechno, co mi život přinesl.

Mějte se a smějte se 
Canli 

Máte nějaký životní zážitek, který vám změnil život? Napište mi ho! 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *